Budovy

Piktogram Muzeum moderního umění
Muzeum moderního umění
Piktogram Muzeum moderního umění
Muzeum moderního umění
Piktogram Arcidiecézní muzeum Olomouc
Arcidiecézní muzeum Olomouc
Piktogram Arcidiecézní muzeum Olomouc
Arcidiecézní muzeum Olomouc
Piktogram zámek Kroměříž
Arcidiecézní muzeum Kroměříž
Piktogram zámek Kroměříž
Arcidiecézní muzeum Kroměříž

Muzeum moderního umění

OTEVŘENO DENNĚ MIMO PONDĚLÍ OD 10.00 DO 18.00

Muzeu umění Olomouc se podařilo získat své dnešní sídlo – areál budov v Denisově ulici – po roce 1989. Osudy místa, na němž se tento objekt rozkládá, jsou pohnuté. Plyne to především z jeho exponované polohy uprostřed starého města. V roce 1246 zde na základě papežského povolení založil Martin Pokora útulek pro malomocné. V sousedství Nové brány a při hradební zdi chránící v těchto místech vlastní město proti Předhradí pak v následujících staletích vyrůstal areál, skládající se z kostela, několika dalších budov, zahrady a hřbitova.

STÁLÁ EXPOZICE:

Fotografie stálé expozice Století relativity

Století relativity

STÁLÁ EXPOZICE:

Fotografie stálé expozice Století relativity

Století relativity

Koncem 14. století byl přeměněn v nejstarší olomoucký špitál, pojmenovaný nejprve po sv. Antonínovi, později po sv. Duchu. Jeho správcem již byla městská rada, která i v průběhu pozdějších staletí objekty mnohokrát upravovala a přestavovala.

Roku 1785 byl špitál v rámci josefínských reforem zrušen a uprázdněné budovy postoupeny kadetce, kterou pak načas vystřídala i tkalcovna. Všechny stavby, včetně gotického kostela, byly nakonec v roce 1843 zbořeny a na jejich místě podle návrhu zaměstnance městského stavebního úřadu Franze Brunnera vystavěn pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu. Po jejím přemístění se nakrátko – v letech 1902–1915 – stalo majitelem reality znovu město, které ji posléze odprodalo A. a M. Donathovým. Noví majitelé přistoupili v letech 1915–1920 k rozsáhlým přestavbám pro obytné a provozní (výrobna lihových nápojů) účely.

Koncem 14. století byl přeměněn v nejstarší olomoucký špitál, pojmenovaný nejprve po sv. Antonínovi, později po sv. Duchu. Jeho správcem již byla městská rada, která i v průběhu pozdějších staletí objekty mnohokrát upravovala a přestavovala.

Roku 1785 byl špitál v rámci josefínských reforem zrušen a uprázdněné budovy postoupeny kadetce, kterou pak načas vystřídala i tkalcovna. Všechny stavby, včetně gotického kostela, byly nakonec v roce 1843 zbořeny a na jejich místě podle návrhu zaměstnance městského stavebního úřadu Franze Brunnera vystavěn pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu. Po jejím přemístění se nakrátko – v letech 1902–1915 – stalo majitelem reality znovu město, které ji posléze odprodalo A. a M. Donathovým. Noví majitelé přistoupili v letech 1915–1920 k rozsáhlým přestavbám pro obytné a provozní (výrobna lihových nápojů) účely.

OTEVŘENO DENNĚ MIMO PONDĚLÍ OD 10.00 DO 18.00

Muzeu umění Olomouc se podařilo získat své dnešní sídlo – areál budov v Denisově ulici – po roce 1989. Osudy místa, na němž se tento objekt rozkládá, jsou pohnuté. Plyne to především z jeho exponované polohy uprostřed starého města. V roce 1246 zde na základě papežského povolení založil Martin Pokora útulek pro malomocné. V sousedství Nové brány a při hradební zdi chránící v těchto místech vlastní město proti Předhradí pak v následujících staletích vyrůstal areál, skládající se z kostela, několika dalších budov, zahrady a hřbitova.

STÁLÁ EXPOZICE:

Fotografie stálé expozice Století relativity

Století relativity

STÁLÁ EXPOZICE:

Fotografie stálé expozice Století relativity

Století relativity

Koncem 14. století byl přeměněn v nejstarší olomoucký špitál, pojmenovaný nejprve po sv. Antonínovi, později po sv. Duchu. Jeho správcem již byla městská rada, která i v průběhu pozdějších staletí objekty mnohokrát upravovala a přestavovala.

Roku 1785 byl špitál v rámci josefínských reforem zrušen a uprázdněné budovy postoupeny kadetce, kterou pak načas vystřídala i tkalcovna. Všechny stavby, včetně gotického kostela, byly nakonec v roce 1843 zbořeny a na jejich místě podle návrhu zaměstnance městského stavebního úřadu Franze Brunnera vystavěn pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu. Po jejím přemístění se nakrátko – v letech 1902–1915 – stalo majitelem reality znovu město, které ji posléze odprodalo A. a M. Donathovým. Noví majitelé přistoupili v letech 1915–1920 k rozsáhlým přestavbám pro obytné a provozní (výrobna lihových nápojů) účely.

Koncem 14. století byl přeměněn v nejstarší olomoucký špitál, pojmenovaný nejprve po sv. Antonínovi, později po sv. Duchu. Jeho správcem již byla městská rada, která i v průběhu pozdějších staletí objekty mnohokrát upravovala a přestavovala.

Roku 1785 byl špitál v rámci josefínských reforem zrušen a uprázdněné budovy postoupeny kadetce, kterou pak načas vystřídala i tkalcovna. Všechny stavby, včetně gotického kostela, byly nakonec v roce 1843 zbořeny a na jejich místě podle návrhu zaměstnance městského stavebního úřadu Franze Brunnera vystavěn pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu. Po jejím přemístění se nakrátko – v letech 1902–1915 – stalo majitelem reality znovu město, které ji posléze odprodalo A. a M. Donathovým. Noví majitelé přistoupili v letech 1915–1920 k rozsáhlým přestavbám pro obytné a provozní (výrobna lihových nápojů) účely.

Novou podobu objektu vtiskli zejména místní stavitel Jaroslav Kovář st. a mnichovský sochař Moritz Lau. Změny doznalo především uliční průčelí, které od té doby představuje osobitou syntézu posecesního neoklasicismu vídeňské provenience a inspirace kořenící i v pražském kubismu. V roce 1926 zde byl po adaptaci části interiérů otevřen Rádio bar a přístavbou v témže roce vzniklo i kino. Roku 1967 pak bylo v prostorách zrušeného baru zpřístupněno Divadlo hudby.

Areál, významný urbanisticky i architektonicky (tvoří jednu z výrazných podnoží předního olomouckého památkového souboru vrcholícího protějším chrámem Panny Marie Sněžné), se skládá z mohutného čtyřkřídlého objektu, dvou nádvoří a dvou parkánových hradebních ploch. Galerie výtvarného umění jej od roku 1990 adaptuje pro výstavní, expoziční a provozní účely.

Charakter architektonické podoby rekonstrukce spoluurčují dvě základní myšlenky: kontinuita a kontext. Tato idea vyústila ve snahu navázat na zdejšího konkrétního genia loci a pokusit se jej rozvinout. Projevilo se to jak v dis pozičním řešení – adici jednotlivých prostorů podél základních os, tak v detailu – nejvýrazněji v modifikovaném užití sloupového motivu. Princip volných reminiscencí byl volen nejen proto, že objekt byl vystavěn v době pozdního klasicismu a v neoklasicismu radikálně přestavěn, ale i z toho důvodu, že motiv sloupu mj. odkazuje k základním vrstvám, z nichž vyrůstala naše civilizace. Pokus o klasicizující a purizující revival se zdůrazněnými historizujícími a symbolickými rovinami je však chápán i jako vědomý impuls době a společnosti, které hledají svoji identitu.

V přízemí uličního křídla je umístěna vstupní hala muzea umění s vrátnicí, šatnou a prodejnou tiskovin. O patro výš následuje foyer před dvěma sály pro krátkodobé výstavy – Kabinetem a Salónem, před koncertním a přednáškovým Besedním sálem a před restaurací spojenou zimní zahradou s terasou nad částí historické Olomouce. V dalších dvou podlažích jsou expoziční místnosti. Z foyeru se vstupuje i do největšího výstavního sálu – Trojlodí (chápaného i jako vzpomínka na někdejší kostelík sv. Ducha), který je na způsob raně křesťanských kostelů anebo také někdejších jízdáren otevřen do mohutného, v našem případě klasicistního krovu. 

Central

Pohled do rekonstruovaného CENTRALU
Pohled do rekonstruovaného CENTRALU

Součástí budovy Muzea moderního umění je CENTRAL, scéna určená pro prezentaci současného živého umění bez jednoznačné žánrové preference. Jeho dramaturgie spoluvytváří program Středoevropského fóra a je jakýmsi živým kontrapunktem ke stálosti výtvarných expozic. 

CENTRAL vznikl transformací původně městské stagiony Divadla hudby a v budoucím ideálním stavu jej budou tvořit tři scény – Velká scéna (bývalé kino Central), Malá scéna (bývalé Divadlo hudby a ještě dříve varieté Tabarin) a Zkušebna (bývalý Radiobar). V současnosti funguje pouze Velká scéna, zbylé dvě projdou v nejbližších letech další etapou rekonstrukce budovy Muzea moderního umění. 

Dramaturgie CENTRALU klade důraz na prezentaci současných forem divadla, hudby, literatury a filmu s akcentem na středoevropský prostor v geografickém, ale hlavně kulturně-politickém významu. Z tohoto zaměření vyplývá rovněž přirozená spolupráce s dalšími kulturními institucemi či festivalovými formáty (Divadelní Flora, Jeden svět, Academia Film, Dny židovské kultury, Cena Václava Buriana, Das Filmfest a další.) 

Součástí budovy Muzea moderního umění je CENTRAL, scéna určená pro prezentaci současného živého umění bez jednoznačné žánrové preference. Jeho dramaturgie spoluvytváří program Středoevropského fóra a je jakýmsi živým kontrapunktem ke stálosti výtvarných expozic. 

CENTRAL vznikl transformací původně městské stagiony Divadla hudby a v budoucím ideálním stavu jej budou tvořit tři scény – Velká scéna (bývalé kino Central), Malá scéna (bývalé Divadlo hudby a ještě dříve varieté Tabarin) a Zkušebna (bývalý Radiobar). V současnosti funguje pouze Velká scéna, zbylé dvě projdou v nejbližších letech další etapou rekonstrukce budovy Muzea moderního umění. 

Dramaturgie CENTRALU klade důraz na prezentaci současných forem divadla, hudby, literatury a filmu s akcentem na středoevropský prostor v geografickém, ale hlavně kulturně-politickém významu. Z tohoto zaměření vyplývá rovněž přirozená spolupráce s dalšími kulturními institucemi či festivalovými formáty (Divadelní Flora, Jeden svět, Academia Film, Dny židovské kultury, Cena Václava Buriana, Das Filmfest a další.) 

Edukační oddělení MMU:

Mgr. David Hrbek

lektor | programový pracovník
T:  585 514 213
E:  hrbek@muo.cz
K:  Muzeum moderního umění | Denisova 47 | 771 11 Olomouc

Mgr. Denisa Tessenyi

lektorka 
T:   585 514 201
E:  tessenyi@muo.cz
K:  Muzeum moderního umění | Denisova 47 | 771 11 Olomouc


Arcidiecézní muzeum Olomouc

OTEVŘENO DENNĚ MIMO PONDĚLÍ OD 10.00 DO 18.00

Jádro Arcidiecézního muzea Olomouc je tvořeno bývalou rezidencí olomouckých kapitulních děkanů, k níž byly v průběhu staletí přičleňovány další, mnohdy starší objekty. Pozemek pro stavbu děkanství v rámci knížecího hradu věnoval kapitulnímu děkanu Bartolomějovi roku 1267 král Přemysl Otakar II.

V dnešní levé, západní části severního křídla muzea ležel již zmíněný palác kapitulního děkana, ve střední části komplexu se nacházelo bývalé purkrabství. Nejstarší součástí areálu je jeho pravá, východní část, kde stával někdejší Nový hrádek s okrouhlou věží z přelomu 12. a 13. století.

Raně gotické purkrabství prošlo kolem roku 1524 celkovou přestavbou a po definitivním zániku olomouckého hradu v 16. století byla palácová stavba purkrabství připojena k sousednímu kapitulnímu děkanství. Jelikož se původní děkanský palác v severozápadní části areálu za třicetileté války proměnil v ruinu, byl v průběhu následujícího století v několika fázích rekonstruován. Během rekonstrukce bylo v poslední třetině 17. století děkanství rozšířeno o příčné křídlo směřující k jihu a před děkanstvím byla založena zahrada, oddělená od prostoru před katedrálou zdí s branou.

Barokní rekonstrukce byla završena v polovině 18. století. Ve východní části areálu bylo za děkana Kašpara Florentina Glandorfa (1748-1751) v místech částečně zaniklého Nového hrádku vystavěno nejmladší křídlo s novou kočárovou remízou, přiléhající k okrouhlé věži. Upraveny byly také reprezentační interiéry v patrech s bohatou malířskou a štukovou výzdobou a dekorativně řešenými, zčásti intarzovanými podlahami. V horním patře okrouhlé věže byla zřízena domácí prelátská kaple.

V dnešní levé, západní části severního křídla muzea ležel již zmíněný palác kapitulního děkana, ve střední části komplexu se nacházelo bývalé purkrabství. Nejstarší součástí areálu je jeho pravá, východní část, kde stával někdejší Nový hrádek s okrouhlou věží z přelomu 12. a 13. století.

Raně gotické purkrabství prošlo kolem roku 1524 celkovou přestavbou a po definitivním zániku olomouckého hradu v 16. století byla palácová stavba purkrabství připojena k sousednímu kapitulnímu děkanství. Jelikož se původní děkanský palác v severozápadní části areálu za třicetileté války proměnil v ruinu, byl v průběhu následujícího století v několika fázích rekonstruován. Během rekonstrukce bylo v poslední třetině 17. století děkanství rozšířeno o příčné křídlo směřující k jihu a před děkanstvím byla založena zahrada, oddělená od prostoru před katedrálou zdí s branou.

Barokní rekonstrukce byla završena v polovině 18. století. Ve východní části areálu bylo za děkana Kašpara Florentina Glandorfa (1748-1751) v místech částečně zaniklého Nového hrádku vystavěno nejmladší křídlo s novou kočárovou remízou, přiléhající k okrouhlé věži. Upraveny byly také reprezentační interiéry v patrech s bohatou malířskou a štukovou výzdobou a dekorativně řešenými, zčásti intarzovanými podlahami. V horním patře okrouhlé věže byla zřízena domácí prelátská kaple.

OTEVŘENO DENNĚ MIMO PONDĚLÍ OD 10.00 DO 18.00

Jádro Arcidiecézního muzea Olomouc je tvořeno bývalou rezidencí olomouckých kapitulních děkanů, k níž byly v průběhu staletí přičleňovány další, mnohdy starší objekty. Pozemek pro stavbu děkanství v rámci knížecího hradu věnoval kapitulnímu děkanu Bartolomějovi roku 1267 král Přemysl Otakar II.

V dnešní levé, západní části severního křídla muzea ležel již zmíněný palác kapitulního děkana, ve střední části komplexu se nacházelo bývalé purkrabství. Nejstarší součástí areálu je jeho pravá, východní část, kde stával někdejší Nový hrádek s okrouhlou věží z přelomu 12. a 13. století.

Raně gotické purkrabství prošlo kolem roku 1524 celkovou přestavbou a po definitivním zániku olomouckého hradu v 16. století byla palácová stavba purkrabství připojena k sousednímu kapitulnímu děkanství. Jelikož se původní děkanský palác v severozápadní části areálu za třicetileté války proměnil v ruinu, byl v průběhu následujícího století v několika fázích rekonstruován. Během rekonstrukce bylo v poslední třetině 17. století děkanství rozšířeno o příčné křídlo směřující k jihu a před děkanstvím byla založena zahrada, oddělená od prostoru před katedrálou zdí s branou.

Barokní rekonstrukce byla završena v polovině 18. století. Ve východní části areálu bylo za děkana Kašpara Florentina Glandorfa (1748-1751) v místech částečně zaniklého Nového hrádku vystavěno nejmladší křídlo s novou kočárovou remízou, přiléhající k okrouhlé věži. Upraveny byly také reprezentační interiéry v patrech s bohatou malířskou a štukovou výzdobou a dekorativně řešenými, zčásti intarzovanými podlahami. V horním patře okrouhlé věže byla zřízena domácí prelátská kaple.

V dnešní levé, západní části severního křídla muzea ležel již zmíněný palác kapitulního děkana, ve střední části komplexu se nacházelo bývalé purkrabství. Nejstarší součástí areálu je jeho pravá, východní část, kde stával někdejší Nový hrádek s okrouhlou věží z přelomu 12. a 13. století.

Raně gotické purkrabství prošlo kolem roku 1524 celkovou přestavbou a po definitivním zániku olomouckého hradu v 16. století byla palácová stavba purkrabství připojena k sousednímu kapitulnímu děkanství. Jelikož se původní děkanský palác v severozápadní části areálu za třicetileté války proměnil v ruinu, byl v průběhu následujícího století v několika fázích rekonstruován. Během rekonstrukce bylo v poslední třetině 17. století děkanství rozšířeno o příčné křídlo směřující k jihu a před děkanstvím byla založena zahrada, oddělená od prostoru před katedrálou zdí s branou.

Barokní rekonstrukce byla završena v polovině 18. století. Ve východní části areálu bylo za děkana Kašpara Florentina Glandorfa (1748-1751) v místech částečně zaniklého Nového hrádku vystavěno nejmladší křídlo s novou kočárovou remízou, přiléhající k okrouhlé věži. Upraveny byly také reprezentační interiéry v patrech s bohatou malířskou a štukovou výzdobou a dekorativně řešenými, zčásti intarzovanými podlahami. V horním patře okrouhlé věže byla zřízena domácí prelátská kaple.

  • Románský ZDÍKŮV PALÁC, který je součástí prohlídkové trasy Arcidiecézního muzea, je otevřen pouze v letní sezoně od 1. dubna do 30. září (viz níže).
  • Románský ZDÍKŮV PALÁC, který je součástí prohlídkové trasy Arcidiecézního muzea, je otevřen pouze v letní sezoně od 1. dubna do 30. září (viz níže).

Severní průčelí kapitulního děkanství bylo v 19. století děkanem Rudolfem Thysebaertem (1842–1868) doplněno o tzv. „Krvavou pavlač“ z neomítaných cihel.

Iniciátorem poslední přestavby, provedené v historizujícím duchu, se stal děkan Robert Lichnovský (1868–1879). Práce vedl místní architekt Franz Kottas, který upravil interiéry děkanství (zejména Erbovní sál a kapli sv. Barbory), přestavěl lodžii ve střední části hlavního průčelí a nově pojednal rovněž průčelí kočárovny. O něco později byly barokní mansardové střechy nahrazeny sedlovým zastřešením. 

Součástí areálu děkanství je i západně položený trojkřídlý hospodářský dvůr. Jeho jihozápadní část, vystavěná koncem 17. století na půdorysu písmene L, byla v polovině 18. století rozšířena do dnešní podoby a nyní slouží provoznímu zázemí muzea.

Celý muzejní komplex prošel v letech 1998-2006 náročnou památkovou rekonstrukcí. Součástí projektu pražského ateliéru HŠH architekti byla kromě zbudování kancelářského zázemí, depozitářů, fotoateliéru a konzervátorské dílny i rekonstrukce budovy kapitulního děkanství a její funkční propojení s románským biskupským palácem. HŠH architekti jsou současně autory návrhu architektonická podoby stálé expozice Arcidiecézního muzea. 

 Arcidiecézní muzeum Olomouc je první památkou v České republice, která získala prestižní označení „Evropské dědictví“. Toto označení je udělováno pamětihodnostem, které oslavují a symbolizují evropskou historii a ideály. Jde o prestižní ocenění Evropské unie, které doplňuje další iniciativy, například Seznam světového dědictví UNESCO nebo Kulturní trasy Rady Evropy.

Celý muzejní komplex prošel v letech 1998-2006 náročnou památkovou rekonstrukcí. Součástí projektu pražského ateliéru HŠH architekti byla kromě zbudování kancelářského zázemí, depozitářů, fotoateliéru a konzervátorské dílny i rekonstrukce budovy kapitulního děkanství a její funkční propojení s románským biskupským palácem. HŠH architekti jsou současně autory návrhu architektonická podoby stálé expozice Arcidiecézního muzea. 

 Arcidiecézní muzeum Olomouc je první památkou v České republice, která získala prestižní označení „Evropské dědictví“. Toto označení je udělováno pamětihodnostem, které oslavují a symbolizují evropskou historii a ideály. Jde o prestižní ocenění Evropské unie, které doplňuje další iniciativy, například Seznam světového dědictví UNESCO nebo Kulturní trasy Rady Evropy.

Zdíkův palác

OTEVŘENO POUZE V LETNÍ SEZONĚ OD 1. DUBNA DO 30. ZÁŘÍ

Románský biskupský palác tvoří jeden turisticky atraktivní celek s Arcidiecézním muzeem od září roku 2006. Projít bezbariérově z bývalého kapitulního děkanství do křížové chodby a románského paláce je přitom možné poprvé v tisíciletých dějinách paláce. Při rozsáhlé rekonstrukci objektu totiž vznikly nové výstavní sály (Nové sklepení a Nová síň), díky kterým návštěvníci projdou ze suterénů purkrabství přímo do křížové chodby románského biskupského paláce.

Románský biskupský palác se řadí mezi nejvýznamnější vrcholně románské obytné stavby v Evropě. Vžité pojmenování Přemyslovský palác vzniklo díky domněnce, že se jednalo o sídlo olomouckých údělných knížat z dynastie Přemyslovců. Dnes však již víme, že tzv. Přemyslovský palác byl ve skutečnosti rezidencí olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin 12. století.

Jindřich Zdík je pokládán za syna kronikáře Kosmy. Díky svému vzdělání a také častým stykům s vlivnými kruhy v zahraničí získal široký kulturní i politický přehled, který mu umožnil uskutečnit mnohé odvážné plány, například uvedení premonstrátského řádu do českých zemí nebo pokus o reformu moravské církve. Biskup Zdík však nebyl jen politik a reformátor, ale také milovník umění. Ze zahraničních cest si přiváděl mnohé vynikající sochaře, kameníky nebo iluminátory, kteří pro něj v Olomouci vytvářeli obdivuhodná díla.

OTEVŘENO POUZE V LETNÍ SEZONĚ OD 1. DUBNA DO 30. ZÁŘÍ

Románský biskupský palác tvoří jeden turisticky atraktivní celek s Arcidiecézním muzeem od září roku 2006. Projít bezbariérově z bývalého kapitulního děkanství do křížové chodby a románského paláce je přitom možné poprvé v tisíciletých dějinách paláce. Při rozsáhlé rekonstrukci objektu totiž vznikly nové výstavní sály (Nové sklepení a Nová síň), díky kterým návštěvníci projdou ze suterénů purkrabství přímo do křížové chodby románského biskupského paláce.

Románský biskupský palác se řadí mezi nejvýznamnější vrcholně románské obytné stavby v Evropě. Vžité pojmenování Přemyslovský palác vzniklo díky domněnce, že se jednalo o sídlo olomouckých údělných knížat z dynastie Přemyslovců. Dnes však již víme, že tzv. Přemyslovský palác byl ve skutečnosti rezidencí olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin 12. století.

Jindřich Zdík je pokládán za syna kronikáře Kosmy. Díky svému vzdělání a také častým stykům s vlivnými kruhy v zahraničí získal široký kulturní i politický přehled, který mu umožnil uskutečnit mnohé odvážné plány, například uvedení premonstrátského řádu do českých zemí nebo pokus o reformu moravské církve. Biskup Zdík však nebyl jen politik a reformátor, ale také milovník umění. Ze zahraničních cest si přiváděl mnohé vynikající sochaře, kameníky nebo iluminátory, kteří pro něj v Olomouci vytvářeli obdivuhodná díla.

Vznik olomoucké rezidence souvisí s výstavbou kostela sv. Václava, který založil na počátku 12. století olomoucký kníže Svatopluk. Stavbu dokončil biskup Zdík. V sousedství kostela si nechal postavit reprezentační palác, k němuž přiléhala menší křížová chodba obdélníkového půdorysu a kapitulní dům určený pro společný život kněží. V roce 1141 sem biskup natrvalo přesídlil spolu s dvanácti kanovníky. Architektura rezidence neměla v českých zemích 12. století obdoby. Biskupův palác byla patrová stavba obdélníkového půdorysu. Přízemí sloužilo jako hospodářská budova. První poschodí, které je nyní součástí prohlídkové trasy Arcidiecézního muzea, sloužilo jako soukromá rezidence. Původní podlaha byla níže než lávka, po níž prochází návštěvníci. Lávka totiž spočívá na gotické klenbě, která byla na místě zbořeného románského paláce vztyčena při stavbě křížové chodby ve 14. století.

Dokladem vyspělosti románského umění a vytříbeného vkusu Jindřicha Zdíka jsou románská okna, která osvětlovala biskupovu rezidenci. Jedná se o tzv. sdružená okna vytesaná z měkkého vápence – spongilitu, který umožnil vytvoření bohaté ornamentální výzdoby. Styl této skvělé sochařské práce připomínající plastickou krajku nasvědčuje tomu, že na výzdobě pracovali specializovaní kameníci z oblasti Porýní. Okna se původně uzavírala okenicemi. Ani jedinečný románský areál, ani společný život kanovníků se však po smrti biskupa Zdíka v roce 1150 dlouho neudržel. Po několika požárech byly původní budovy zbořeny a na jejich místě byla postavena dnešní křížová chodba.

Gotická křížová chodba vznikla ve 14. století jako dostavba pravděpodobně vyhořelého románského biskupského paláce Jindřicha Zdíka. Zdobí jej deset fresek z přelomu 15. a 16. století. Patří k nejvzácnějším dílům svého druhu na Moravě. Na severní straně ambitu je vyobrazen Poslední soud, Zvěstování Panně Marii, Klanění pastýřů a Klanění tří králů. Právě Klanění tří králů je pravděpodobně prací hlavního mistra, který zřejmě vyšel z okruhu dílny augšpurského malíře Ulricha Apta. Na fresce asi z roku 1510 je patrný vliv díla Albrechta Dürera. Na protější stěně severní strany ambitu je pak mezi okny vyobrazení dvou donátorů. Východní stranu ambitu zdobí fresky představující Ukřižování, Oplakávání, Zmrtvýchvstání a Bolestného Krista. Fresky na východní straně zůstávají návštěvníkům skryty, neboť prostor sousedí s chrámem sv. Václava a využívá jej olomoucká kapitula. K ambitu jsou přistavěny také dvě kaple. Snad již ve 13. století to byla kaple sv. Anny a o dvě století později kaple sv. Jana Křtitele.


Arcidiecézní muzeum Kroměříž

OTEVÍRACÍ DOBA ARCIBISKUPSKÉHO ZÁMKU KROMĚŘÍŽ

Odloučeným pracovištěm Muzea umění Olomouc je Arcidiecézní muzeum Kroměříž, které sídlí od roku 2006 v Arcibiskupském zámku v Kroměříži, kde se stará o arcibiskupské sbírky. Zámek, který dříve sloužil jako reprezentační sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů, byl v roce 1998 společně s komplexem zahrad zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Nejstarší podobu kroměřížského biskupského sídla, respektive hradu biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281), známe pouze hypoteticky. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1435, stavební vývoj rezidence ale je možné sledovat až od episkopátu Stanislava Thurza (1496–1540). Z tehdejší mohutné vícekřídlé budovy s vnitřním dvorem zůstala dodnes zachována jižní hranolová vstupní věž s jedinečnou goticko-renesanční kamenosochařskou výzdobou průčelí a pozdně gotickou hvězdicovou klenbou místnosti v patře. Za biskupa Stanislava Pavlovského (1579–1598) se stavba dočkala renesanční podoby.

Vzhledem k rozsáhlým poškozením zámku za třicetileté války byl biskup Karel z Lichtensteinu Castelcorna (1664–1695) při svém zvolení zavázán k obnově zámku nejen jako reprezentačního sídla, ale také jako správního a administrativního centra biskupských majetků, ústředí lenního zřízení a výkonu manského práva.

OTEVÍRACÍ DOBA ARCIBISKUPSKÉHO ZÁMKU KROMĚŘÍŽ

Odloučeným pracovištěm Muzea umění Olomouc je Arcidiecézní muzeum Kroměříž, které sídlí od roku 2006 v Arcibiskupském zámku v Kroměříži, kde se stará o arcibiskupské sbírky. Zámek, který dříve sloužil jako reprezentační sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů, byl v roce 1998 společně s komplexem zahrad zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Nejstarší podobu kroměřížského biskupského sídla, respektive hradu biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281), známe pouze hypoteticky. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1435, stavební vývoj rezidence ale je možné sledovat až od episkopátu Stanislava Thurza (1496–1540). Z tehdejší mohutné vícekřídlé budovy s vnitřním dvorem zůstala dodnes zachována jižní hranolová vstupní věž s jedinečnou goticko-renesanční kamenosochařskou výzdobou průčelí a pozdně gotickou hvězdicovou klenbou místnosti v patře. Za biskupa Stanislava Pavlovského (1579–1598) se stavba dočkala renesanční podoby.

Vzhledem k rozsáhlým poškozením zámku za třicetileté války byl biskup Karel z Lichtensteinu Castelcorna (1664–1695) při svém zvolení zavázán k obnově zámku nejen jako reprezentačního sídla, ale také jako správního a administrativního centra biskupských majetků, ústředí lenního zřízení a výkonu manského práva.

Roku 1665 zřídil Lichtenstein v prostorách zdevastovaného zámku stavební kancelář a zaměstnal architekta Filiberta Lucheseho (1606–1666). Ten rekonstrukci zamýšlel jako důkladnou přestavbu s částečným využitím původních konstrukcí a masivní věž zakomponoval do komplexu čtyř mohutných křídel kolem centrálního dvora. V téže době biskup Karel založil i Květnou zahradu.

K rozsáhlé přestavbě zámku došlo v druhé polovině 80. let, kdy Lucheseho návrhy upravil a provedl Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702); nejprve bylo zbudováno severovýchodní křídlo se salou terrenou a grottami. Po téměř čtvrt století intenzivní stavební a umělecké činnosti byla vize biskupa Lichtensteina naplněna.

Logo Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži
Logo Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži

16. března 1752 však zámek s katastrofálními následky vyhořel. V rámci obnovy byli pro výzdobu reprezentačních sálů a knihovny angažováni malíři Franz Antonín Maulbertsch (1724–1796), Josef Stern (1716–1775) a později František Adolf z Freenthalu (1721–1773). Rekonstrukce včetně výzdoby a zařízení interiérů byla dokončena až roku 1770. Za arcibiskupa Antonína Theodora Colloreda-Waldsee (1777–1811) byl zámecký areál obohacen na severní straně rezidence přístavbou lodžie s arkádami a giardinettem (tzv. Colloredova kolonáda).

16. března 1752 však zámek s katastrofálními následky vyhořel. V rámci obnovy byli pro výzdobu reprezentačních sálů a knihovny angažováni malíři Franz Antonín Maulbertsch (1724–1796), Josef Stern (1716–1775) a později František Adolf z Freenthalu (1721–1773). Rekonstrukce včetně výzdoby a zařízení interiérů byla dokončena až roku 1770. Za arcibiskupa Antonína Theodora Colloreda-Waldsee (1777–1811) byl zámecký areál obohacen na severní straně rezidence přístavbou lodžie s arkádami a giardinettem (tzv. Colloredova kolonáda).

K dalším výrazným úpravám zámku a jeho bezprostředního okolí dále docházelo od 30. let 19. století, kdy byl na místo ředitele arcibiskupského stavebního úřadu angažován architekt Anton Arche (1793–1851). Dnešní podoby se dostalo Sněmovnímu náměstí a Podzámecká zahrada byla upravena v přírodně-krajinářský park.

Ve druhé polovině 19. století následovaly zejména úpravy interiérů. Za arcibiskupa Theodora Kohna (1892–1904) byl upraven hlavní vstup z nádvoří do schodišťové haly zámku, kde byl vybudován pilířový portikus s balkónem a kuželkovou balustrádou doplněnou arcibiskupovým znakem.

V současnosti je komplex zahrad a zámku přístupný prostřednictvím několika prohlídkových tras. Arcidiecézní muzeum Kroměříž v jejich rámci spravuje tzv. kabinety, které tematicky představují jednotlivé okruhy arcibiskupských sbírek. Kromě odborné správy sbírek se muzeum věnuje také přípravě krátkodobých výstavních projektů.